Na svůj první větší výběh jsem se letos vydal do oblíbených Krkonoš. V rámci tréninku na B7ičku jsem si naplánoval cca 40 km dlouhý běh/výlet přes tři vrcholy: Žalý, Zlaté návrší a polskou Szrenicu. Jak už napovídá název tohoto blogu, rád cestuji vlakem, takže zpátky jsem jel z malého nádražíčka ve Sklářské Porubě přes Tanvald na Hlavní nádraží v Praze, nedaleko kterého bydlím.
Vyrazil jsem v 5:50 ráno z Hlavního nádraží v Praze a do Vrchlabí dorazil cca v půl deváté. Přesto, že jsem se moc nepřepínal a kopce se ani nepokoušel vybíhat, k rozhledně na Žalý jsem dorazil dříve než jsem čekal a už kolem poledne jsem byl na Horních Mísečkách. Tempo nebylo na první delší výběh v roce vyloženě špatné a vše probíhalo výrazně lépe, než jaký byl plán, to bych ale nesměl na Vrbatově boudě na Zlatém návrší úplnou náhodou potkat tlupu asi 15ti svých přátel. Od té chvíle jsem s nimi šel až na Polské hranice pěšmo a to se ani po tom, co jsme se na odbočce na Voseckou boudu rozloučili nezměnilo :). Velmi volným tempem jsem dostoupal k polské boudě Szrenica a měl tak všechny vrcholy za sebou. Zhruba v tento moment se mi vybily hodinky, na které jsem trackoval trasu a já tak další průběh zaznamenával přes Stravu na mobilu.
Po třech relativně náročných kopcích jsem si myslel, že je hotovo a už si to jen v klidu seběhnu do Polského města, které jsem dosud nenavštívil. Seběh do Sklářské Poruby se ale ukázal jako nejnáročnější část trasy.
Peklíčko ze Szrenice do Sklářské Poruby
Cesta ze Szrenice do Sklářské Poruby mě poučila, že až příště budu plánovat výlet neznámými kraji, určitě si udělám nějakou minimální rešerši toho, jak cesta vypadá alespoň na Instagramu. Krom velmi prudkého klesání, se kterým jsem počítal si totiž Poláci vymysleli, že cestu na svoji ikonickou horskou boudu z města vysypou kamenitou struskou. Jestli jste byli na prvních ročnících Colours of Ostrava pořádaných ve ve vítkovické industriální zóně, dokážete si to myslím velmi dobře představit. Celá cesta tedy vypadala tak, že jsem se mezi hlasitými nadávkami extrémně soustředil na to, abych si při došlapu neudělal výron. I impozantní vodopád Kamenczyk, který byl po cestě jsem totálně vyignoroval v zájmu toho, ať už je toto utrpení za mnou. Ve finále mě čekalo celkem strohé nádraží Sklarzska Poreba huta. V tu chvíli to ale bylo to nejkrásnější nádraží na světě a vůbec mi nevadilo, že vlak do Tanvaldu jede až za půl hodiny.
Galerie Vrchlabí – Sklářská Poruba
